10.kapitola-Nejsem žádné zboží na objednávku

28. května 2008 v 16:59 | Any |  Proti srsti
Huráá, takže další kapitolka k prti srsti, psala ji anetka, tak si ji prostě užijte, nebusu se tady moc rozepisovat.

(Raichel)
"CRRRRRRR!" ozval se zvuk, který já nesnáším. Budík. Prudce jsem se posadila a samozřejmě jsem se nezapomněla bouchnout do poličky nad postelí.
"Sakra!" zaklela jsem a mnula si postižené místo. Vedle mě se někdo rozesmál. Otočila jsem se a uviděla jsem, jak se Lily řehtá mému malinko nepovedenému pokusu vstání z postele.
"Co se tak tlemíš?" vyjela jsem na ni a propalovala jsem ji očima. Málem jsem ještě dodala Mdllovská šmejdko, ale včas jsem se zarazila.
"Nemusíš hned tak na mě vyjíždět, nechápu, co se s tebou v poslední době děje. Jsi úplně jiná, změnila ses, a vůbec ne k lepšímu," vyčetla mi a mě to zase došlo. Zapomněla jsem, že se musím chovat jako moje slaďoučká sestřička.
"Promiň Lily, to jsem nechtěla, v poslední době mi je nějak divně, všechno na mě nějak dopadá. Mám problémy s matkou a tak," rozesmutnila jsem se. Vždycky jsem byla dobrá herečka a teď se mi to vyplatilo.
Lily ke mně přiskočila a objala mě. Prudce jsem se od ní odstrčila. My zmijozeláci nejsme zvyklí na žádné city.
Tázavě se na mě podívala.
"Musíme už jít na snídani," prohodila jsem už veselejším hlasem. Vyskočila jsem z postele a doběhla jsem do koupelny. Divila sem se, kolik má Ashley líčidel. Polička byla celá zaplněná růžovými lesky, stíny, pudry a make-upy. A ptáte se, jak jsem poznala, že je to její a ne od některé z jejich spolubydlící? Tak za prvé, všechno to bylo růžové a hlavně za druhé, všechno bylo podepsané "od neodolatelné Ashleyinky" V duchu jsem se musela smát nad její namyšleností. Vždycky si myslela, že je nejkrásnější v celých Bradavicích a já jasem se raději s ní o tom nehádala. Proč jí brát iluze? Však na to jednou doplatí.
Nalíčila jsem se těmi jejími líčidly a mohla jsem vyrazit. Sice bych si nejraději dala jenom tužku na oči, ale přece musím vypadat jako Ashley.
Lily už stála u dveří a čekala na mě.
"Jé tak to sis trošku mákla. Obvykle ti to trvá bezmála půl hodiny," usmála se ta mudlovská šmejdka.
"No vidíš," ušklíbla jsem se a vyšli jsem po schodech dolů.
Dole v křeslech seděli ta chátra Poberti. Debilové první třídy. Ten pomatenec Black se zvedl a spěchala ke mně.
"Ahoj Ashley, jakpak jsem nám vyspinkala?" zeptal se slaďoučkým hláskem, podobným tím od Ashley.
"Krásně Siriusku a ty?" zaculila jsem se.
"Taky, zdálo se mi o tobě, a nebyly to kdovíjak slušné sny?" mrkl na mě. V tuto chvíli jsem si byla jistá, že kecá. Jejich sázka s Potterem platila asi jenom pro tu předešlou noc.
Nuceně jsem se usmála, ale bylo mi z něho blbě. Ale nebylo, ozval se dotěrný hlásek v mé hlavě.
"Tak, co kdybychom dneska někam šli? Třeba na nějakou romantickou procházku kolem jezera a pak, kdo ví…" zatvářil se tajemně.
"Odkdy jsi ty romantik?"
"Já nejsem, ale pro tebe se můžu na chvíli přemoct," usmál se.
"Tak proč ne," kývla jsem a domluvili jsme se v kolik a kde se sejdeme.
S Lily jsme došli do Velké síně a tam jsme si sedli na židle a dali jsme se do snídaně. Podívala jsem se směrem ke zmijozelskému stolu a dlouze jsem se zahleděla na Luciuse. Dneska mu to obzvlášť slušelo.
(Ashley)
Opatrně jsem otevřela oči. Zase jako každé ráno jsem doufala, že tohle jen zlý sen, nebo špatný vtip.
Smutně jsem zaúpěla. Všechno byla pravda. Podívala jsem se na budík. Ručičky ukazovaly, že bych už měla vstávat.
Vykročila jsem z postele a podívala jsem se na spící mrchy, které se mnou prozatím bohužel sdílely pokoj.
Rozhodla jsem se je zbudit. Kdyby zaspaly, tak bych měla průser z toho, že jsem je včas nezbudila.
Je těžké si to přiznat, ale já se jich malinko bojím. Taky aby ne, já nejsem tak odvážná jako Raichel. Ale zato jsem krásnější, a to má pro mě větší hodnotu.
Došla jsem k postelím těch dvou. Cisto, Bello, vstávejte, je už ráno," zatřásla jsem s nimi.
"Rach, nech mě ještě spát," zamumlala Cissa.
"Dobře, ale nebude to můj problém, když se bude Lucius zlobit, že na vás musí ve společence čekat," řekla jsem lhostejně a věděla jsem, že tohle na ně zabere. To jsem ale chytrá , co? Já vím, jsem dokonalost sama.
Obě rychle vystartovaly z postele a začaly se oblíkat. Já jsem vklouzla do koupelny se upravit.
Zase sem si uvědomila, že to není naše koupelna, kterou máme v Nebelvíru. Raichel měla akorát jednu černou tužku na oči. Hlasitě jsem si povdecla.
"No, musím se spokojit aspoň s tímhle." Málem jsem si tím vypíchla oko.
Za chvilku dovnitř vpluly Blackovy. Prudce mě od zrcadla odstrčily a začaly se taky upravovat. Vyšla jsem z pokoje a sedla si na křeslo ve společence.
Takhle hrozně jsem se ještě necítila. Tak mi chyběl drahoušek Siriusek a kamarádky. Co teď asi dělá. Asi je na snídani a touží po mě. Určitě…
"Ahojky Raichel. Jakpak ses nám vyspinkala?" zeptal se Malfoy. (pozn. au. Že bych tohle už psala? J)
"Dobře, díky za optání a ty?"
"Co se s tebou ksakru děje? Chováš se jinak!"
"Hmm."
"Hmm? To mi na to řekneš jenom Hmm??" rozkřičel se na mě. Ježíš, zase jsem to podělala. Musím se chovat jako Raichel. Tak, co by v tuto chvíli udělala nebo řekla Raichel, zapřemýšlela jsem.
"Neřvi na mě! Nejsem tvoje děvka nebo majetek!" rozkřičela jsem se na něho a šla jsem pryč. Tak tohle bych zvládla.
Šla jsem temnou chodbou směrem k Velké síni, ale někdo mě chytil za ruku a otočil mě. Stála jsem před Luciusem a ten vypadal pěkně naštvaně.
"Jak sis dovolila se mnou takhle mluvit?" zavrčel.
"Jednám s tebou, jako ty se mnou," řekla jsem klidně. Sama nevím, kde se ve mně tato klidnost bere. Geny se nezapřou. Místo, aby na mě začal řvát, tak se hlasitě rozesmál.
"Konečně jsi to ty, takovou jak tě znám," poplácal mě po rameni. Taky jsem se usmála. Takže spor s blonďáčkem mám za sebou. Bok po boku jsme dorazili do Velké síně.
Poočku jsem se podívala na Siruse, který seděl s nebelvírskýma. Zase mu to slušelo. Jeho havraní dlouhé vlasy mu splývaly kolem jeho úžasné tvářičky. No dobrá, zase jsem se zasnila.
Sedla jsem si vedle Belly, kde jak jsem zjistila, že mám sedět. Namazala jsem si toast s marmeládou a dala jsem se do jídla. Samozřejmě jsem to nepřeháněla, abych nepřibrala. To by bylo to poslední, co bych chtěla. Párkrát jsem si kousla, než jsem usoudila, že to stačí.
"Jde už někdo?" zeptala jsem se. Bella se na mě podívala.
"Ty už nejíš? Co se to s tebou děje? Držíš hladovku?" zeptala se nechápavě.
"Ne, ale musím si držet štíhlou linii," ohradila jsem se. Bella zakroutila nechápavě hlavou. Nechápu to, ona jí všechno a je stejně štíhlá, skoro jako já. Ale já jsem hezčí.
Podívala jsem se ještě jednou k Siriuskovi. Právě flirtoval s mojí sestrou. Nasupeně jsem se na ně dívala. Jak já ji nesnáším, až se jenom opováží si s ním něco začít, zakroutím jí krkem.
Zvedla jsem se ze židle a šla jsem na hodinu Dějin čar a kouzel. To zase bude nuda… Tenhle předmět nesnáším. Prostě hrůza.
(Raichel)
Sedím v křesle u krbu a mám zavřené oči. Za chvíli se mám sejít s Blackem a jít na "romantickou procházku kolem jezera." To jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Ani jeden z nás není romantik, tak nevím, co budeme dělat. Ani bych se nedivila, kdybychom byli pět minut u jezera potom by jsme šli hned do jeho postele.
"Ahoj krásko," objal mě kolem ramen. Poplašeně jsem se na něho podívala, načeš se hlasitě rozchechtal. "Snad ses nelekla princezno?"
"Ne, ale nemám ráda, když mě někdo otravuje, když jsem sama," sykla jsem.
"Ale, ale, princeznička se nám nějak rozjela," zasmál se.
"Prosím tě, nemluv se mnou jako s tříletým harantem,"
"Ale copak, přece nám nebudeš kazit takovou krásnou chvilku, která nás čeká," promluvil už vážnějším hlasem.
"Víš co, teď jsem si uvědomila, že na tebe nemám čas, tak nazdar," zvedla jsem z křesla. Tenhle chlap mě už štval. Byla jsem naštvaná na všechny a on to ještě okořenil tím, jak se ke mně chová.
"Co jsi jako myslíš?" zavrčel a chytil mě za ruku.
"Ale ale Siriusku, že by ses nám nahněval," řekla jsem sladce.
"Ne, ale byli jsme domluveni, že dneska půjdeš se mnou."
"Budu tě asi muset zklamat, nejsem žádné zboží na objednávku a můžu jít kam chci a kde chci," řekla jsem mu a asi jsem uhodila kladívko na hřebík.
"Ty jedna mrcho, jsi stejná jako tvoje nepovedená zmijozelská sestra!" křikl.
"Ty mě nebudeš urážet!"
"To teda budu," řekl naštvaně. Vyprostila jsem se mu ze sevření a jemu na tváři se objevil rudý otisk mojí ruky. "To je pro příště, abys sis už na mě nedovoloval," prohlásila jsem a šla jsem do svého pokoje.
//
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nessa Nessa | Web | 30. května 2008 v 21:53 | Reagovat

hej tak to je moc pěkný!!!! nejvíc ten konec! lepanec, krásný!!

2 Nika Nika | 6. června 2008 v 18:51 | Reagovat

Héj! Paráda jako! rychle další!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama